Jak to všechno vznikalo
FESTIVAL PORTA
je tady skoro od nepaměti.
Poprvé zazněly tóny country, folku a trampské písně v roce 1967 v Ústí nad Labem. Bylo to v době, kdy se kultura v Československu začínala uvolňovat, ne zas tak moc, ale už jsme nemuseli poslouchat jen častušky, budovatelské pochody, dechovky a folklór. Melodie z Ameriky rozhořčovaly už jen někoho. I tramping, v padesátkách rozháněný na nádraží v Bráníku, teď rostl a přiváděl k fenoménu akustických kytar další a další posluchače i interprety.
Porta – především soutěžní festival folkových, country a trampských skupin – za šest dekád (kolik festivalů se může pochlubit takovým trváním?) zažila vzestup, nepřízeň, zákazy textů, písniček i celých kapel, zachraňování, dlouhé bloudění od města k městu, slávu a vrchol i přeplněnost, propad a málem zánik, kupčení s legendou, ztrátu zájmu, až nakonec nový zrod v sevřenějších podmínkách řevnického Lesního divadla.
Porta nežila příliš institucionálně, vždy ji tvořili a pomáhali nadšenci. K základnímu týmu se připojovali další, jejich řady rostly nebo se tenčily, podle toho, jaká byla atmosféra uvnitř té lidské smečky. Byl jsem jedním z těch, co přelézali překážky a svinstvo vrcholící normalizace a nikdy to nevzdali; když jim jednu akci režim zakázal, měli už v šuplíku další projekt jako náhradní alternativu.
Skoro vždycky byly pořadatelské strachy z klacků přes cestu a taky ze zákazů. Třeba od místních orgánů, zákazy sdělené na poslední chvíli přes zdejší národní výbor. Pak trnutí, aby to všechno dopadlo a diváci i muzikanti byly spokojení, nikdo nezapomněl kabel ke kytaře nebo který den hraje. Potom už i organizátoři zářili nadšením, všechno to klaplo, pár piv a zpívání všech se všemi, sdílet nadšení čerstvých držitelů cen, za rok zas, sbalit a domů. Tři dny dohánět spánkový dluh a vytahat na světlo všechno, co festival zplodil a vydal: plakáty, zpravodaje, desky, zpěvníky, různobarevné označení všech myslitelných funkcí (na Portě i jinde tenkrát frčela keramika), hlasovací lístky, vzkazy na útržku vstupenky. Zběžně prolistovat a nacpat všechno do velké krabice, to jednou bude archiv. A začít se urychleně zabývat některou z dalších chystaných akcí, která začíná už za tři neděle.
Ten archiv nearchiv rostl a bobtnal, nejen každým novým ročníkem nebo novou akcí. Ale taky někteří, třeba kvůli stěhování, přinášeli své trošky do centrálního mlýna. A fotografové konečně stihli dovyvolat a přinést všechny obrázky. Váha rostla. Jednou za čas jsme archiv stěhovali. Z Divadla Ateliér ve Spálené do paláce Kinských na Staroměstském náměstí, do Malostranské besedy, pak do Klubu na Petynce a nakonec do redakce FOLK & COUNTRY na Žižkově. A když už nebylo kam, protože už jsme neměli sídlo, ale jen internetovou adresu, přesunulo se to všechno k nám na chalupu, protože ji máme velikou.
Zajímavé je, že fotografů byla spousta, jak kmenových, tak amatérů z řad diváků. Taky nahrávačů z řad zvukařů nebo těch, co byli aspoň ochotní poskytnout zdířku pro magnetofon. Ale lidí psacích, kteří by žánr soustavně popisovali, bylo málo. (Na rozdíl od těch, co psali o rockové hudbě. Těch bylo násobně víc. Nebo se mi to aspoň zdálo.) Psal jsem o muzice do Mladého světa a Mladé fronty, s Honzou Dobiášem se nám čas od času podařilo procpat do Mlaďáku zpěvníček jako přílohu. Pod patronací hudebního redaktora Jaroslava Daniela Navrátila jsme s partou nadšenců připravovali devadesátiminutový týdeník Radioporta. Na konci osmdesátých let už se otevírala okna příležitostí k publikování, ale my žili ty divoké a nadějné roky v trvalém pracovním nasazení: koncerty, Lucerny, kluby, hlavně ten na Petynce, festivaly už zavedené a festivaly nové, sem tam okénko v televizi, vydávání desek. Zprávy z koncertů, recenze, nějaké fejetony, příspěvek do diskusí. Ten žánr se nám zdál pořád děsně mladý, na nějaké vzpomínání a historii nebyl čas a na hodnocení taky ještě brzo.
Občas jsem slyšel: Nechceš o tom napsat knihu? Nebo Nechceš založit a vést časopis? Ta druhá otázka přišla z různých směrů a když přišla napotřetí, neodolal jsem. Tak vznikl v roce 1991 měsíčník FOLK & COUNTRY, který jsem vedl jednadvacet ročníků. K tomu jsme měli knižní a zpěvníkovou edici, FOLK & COUNTRY obchod se vším, co tady v devadesátkách vycházelo, a ještě ZAHRADU a asi pět dalších festivalů. Náš „archiv“ včetně těch čerstvých přírůstků spokojeně odpočíval na chalupě. Na půdě, kde v zimě mrzlo. Nebyl čas a nebyli lidi.
Po letech jiných zajímavých aktivit jsem si všiml, že sice každý dávný účastník radostně vzpomíná, ale nikde ty děje nejsou vlastně podrobněji zaznamenány. Z tvůrčího týmu se začali lidé vytrácet a ani paměť jim moc nemládla. S některými jsme se loučili se smutkem v očích, jiní zmizeli do jiných oblastí profesních i zeměpisných. Zjišťoval jsem, že informace – zejména na internetu, kde jsou dnes nejvíc hledány – jsou sporadické, roztroušené, kusé, popletené a dokonce i nepravdivé.
A tak jsem se s pomocí své rodiny a dalších přátel vydal proti proudu hudební historie a od jedné archivní bedny k další. Fakt šílené!!
Napsal jsem kromě dalšího dvě poměrně rozsáhlé knihy – S kytarou na zádech a Průlety folkovou pamětí. Velký dík patří vydavatelům:
* V prvním případě plzeňskému vydavatelství RegionAl, jmenovitě jeho šéfové Haně Voděrové. V této knize je (kromě dalšího) vyprávění o hudebních událostech, které proběhly na západě Čech.
* Průlety vyšly v nakladatelství Galén (zvláštní poděkování Lubomíru Houdkovi) a je nepříliš uspořádaným vyprávění skoro o všem, u čeho jsem za dlouhá léta s hudbou byl.
Snad i touto vznikající prací v internetovém tvaru bude poděkováno oběma vydavatelům citacemi z obou knih.
První nápad byl psát to nějak encyklopedicky. Brzy jsem si uvědomil, že to není moje parketa. Píšu docela jinak a v takové knize by nebylo místo pro zachycení atmosféry a popis situací a myšlenek zachycených jen v paměti od rumových dýchánků s kamarády až třeba po nezapsaná ale dost nepříjemná jednání s úřady nebo Státní bezpečností.
Budu se tu zabývat jen časem Porty mezi léty 1971 – 1989, kdy jsem u toho aktivně byl a největší díl práce a odpovědnosti ležel na společenství nadšenců soustředěných hlavně kolem našeho FOLK & COUNTRY KLUBU.
Tedy ročníků od zachraňování festivalu v Ústí nad Labem zrušeného, ústrků, stěhování od místa k místu, přes postupný růst a zájem až po vrchol a společenskou sílu v lochotínském kotli (odtud název tohoto vyprávění). Do ostatního času Porty a také do ostatních hudebních dějů té doby budu zabíhat jen pro dovysvětlení souvislostí. Věřím, že se najde někdo, kdo s věcností a pokorou zpracuje i jiné etapy portovních dějin. Minimálně to poslední, žijící a životné období spojené s lesním divadlem v Řevnicích, si to zasluhuje.
Michal Jupp Konečný