1989

Festival Porta 1989
Plzeň 5.-8.7.

Jednou budem dál
jednou budem dál
jednou budem dál já vím
jen víru mít doufat a jít
jednou budem dál já vím

Cíl je blízko nás
cíl je blízko nás
cíl je blízko nás já vím
jen víru mít doufat a jít
jednou budem dál já vím

Jednou přijde mír
jednou přijde mír
jednou přijde mír já vím
jen víru mít doufat a jít
jednou budem dál já vím
(Spirituál kvintet, text Ivo Fischer – Jednou budem dál)

Závěrečná Dvorana. Foto Oldřich Navrátil

ZPÁTKY K ROZDĚLENÍ ŽÁNRŮ * „FOLK PORTU SPOLK!“ * KONEC AUTORSKÉ SOUTĚŽE * V PROGRAMU VŠICHNI, I TI ZAKÁZANÍ * NĚKOLIK VĚT NA PORTĚ * DEMONSTRACE ZVANÁ DVORANA

S jarem se společnost projevovala stále volněji. Objevilo se Několik vět. Nervozita druhé strany rostla. Červnový časopis Tvorba šel do stoupy kvůli rozhovoru s Vláďou Mertou a Miki Ryvolou. Na Bratislavské lyře se písničkářům vypínal zvuk a Václav Havel nosil kytaru Joan Baezové. Ale my jsme chystali Portu, která měla být už skoro svobodná. Na hřiště jsme vyslali úplně všechny, na lavičce nezůstával nikdo.

Společnost je v pohybu. Na jaře 1989 se podepisuje petice za osvobození vězněného Václava Havla.  Přichází Několik vět. Podepisuje se v širokém celospolečenském spektru. Na Portě se podepisuje v zákulisí pavilonu „P“. S napětím jsme potom sledovali čtení jednotlivých jmen na Hlasu Ameriky.

 Tlaky režimu se drolí. Ochabují kontroly textů a na Portu zveme úplně všechny, kteří byli v minulých ročnících zakázáni. Stále ještě máme co protlačovat a probojovávat, ale nakonec je hotov program Porty, kde už jsou všichni ti nepominutelní a důležití, kteří patří nejen k Portě, ale i k celé folkové scéně.  Daří se mi na Dvoraně Porty uvítat Vláďu Mertu i Jarka Nohavicu. Ivo Jahelku, Slávka Janouška, ale i Spirituál kvintet, Palečka s Janíkem, Nezmary, Vlastu Redla a spoustu dalších. Z Itálie country kytarista Beppe Gambetta a po roce přijíždí opět Tony Trischka. 

Daří se sestavit porotu, kde je Jiří Tichota (předseda), Jiří Černý, Jaroslav Daniel Navrátil (Radioporta v Československém rozhlase), Milan Rambousek (bývalý šéf štábu), Pavel Žalman Lohonka, Miki Ryvola, František Linhárek z Poutníků, tajemníkem poroty je Zdenko Pavelka (novinář z Tvorby).  Zrušena je autorská soutěž. Logicky, protože v posledních letech už začala postrádat svůj smysl. Nejlepší písně se s ní míjely. Nejenom kvůli zákazům; začínaly se také objevovat jiné možnosti, jak své nové věci prezentovat na koncertech a dokonce na deskách.

Štáb Porty se schází v září 88 a přijímá velice kontroverzní dokument. Soutěžní řád, který soutěž a vůbec vyhledávání nových kapel a nových přístupů vrací o mnoho let zpátky. Hlavní slovo má konzervativní část štábu. Soutěž se rozděluje zpátky na jednotlivé kategorie – trampskou, folk a country. A mají se udělovat porty za vítězství v jednotlivých žánrech. To je v podstatě vzhledem k vývoji celého žánru dost nesmyslné, protože u některých skupin se už vůbec nedá určit, do jakého žánru spadají. Omezuje je to v jejich vývoji, popírá možnosti experimentů a hledání v jiných hudebních oblastech. Existuje řada dalších podobných omezení. Skupina lidí ve štábu, kteří se vyznačují společným nepřátelským heslem „Folk Portu spolk“, prosazuje svoje. Ale už na krajských kolech se ukazuje, že tento model je nefunkční. Některé kategorie se obsadit někde vůbec nepodaří. A hned nastávají personální souboje, ideové šarvátky i zápasy o žánry nanovo. Začíná se diskutovat o tom, kam Porta kráčí, co znamená, pro koho je, co je její hlavní podstatou.

Supraphon přiváží tradiční sampler Porta 88. Na festivalu se křtí řada dalších desek, například AG Fleku nebo Folk teamu. Vychází knížka Zdeňka Šmída Miss Porta, která formou příběhu reflektuje situaci a život na Portě. Vedle rozhlasových přenosů Mikrofóra se natáčí televizní záznam. Původně se měl vysílat živě, ale opatrné vedení televize zasáhlo.

Irena Silence Přibylová, členka dramaturgické skupiny a novinářka vede na trávníku Výstaviště další, už devátou scénu, kde se hraje country a bluegrass.  Vystupuje tu celá řada účastníků Porty, ale taky další, kteří se na Portu nedostali. Samozřejmě se tu promítne i Tony Trischka a Beppe Gambetta, kteří si zajamují s domácími muzikanty. A nový prvek, který zapojuje do hry nejen muzikanty, ale i návštěvníky: na country scéně se odehrávají dílny kytarové, mandolínové, houslové, banjo i dílny pro dobro.

Přijíždějí i divadelní soubory. Divadlo Klauniky a Divadlo Vizita, Šprušle, Slovácké divadlo. Objevují se i nové písničkářské osobnosti: Bedřich Ludvík, Jakub Noha, Pepa Lábus. Ze Slovenska přijíždí trio Janoušek – Valúch – Svozil, Zuzka Homolová, Duo Litevský – Švéda, Edo Klena. Zajímavá je scéna Hnutí Brontosaurus, kde kromě různých přednášek, výstav a diskuzí se také objevují písničkáři. Vzpomínám si třeba na Pepu Nose.

Country bály v sále končí ve tři ráno, ale v devět nula nula už začínají programy na Výstavišti.  Kromě koncertů a recitálů jsou tu i další aktivity. Plno jich připravují diváci sami, nakonec se na tábořištích zpívá až do rána.

Funkcionáři SSM se se strachem v očích ptali, jestli se něco nepřihodí. Uklidňovali jsme je, že se nic stát nemůže, ale zároveň jsme věděli, že se toho přihodí hodně. V zákulisí jedné festivalové scény se podepisovalo Několik vět. A půvabné – a vlastně pro Portu toho roku příznačné – bylo sedět na jam sessionu u stolu s jedním disidentem a jedním novinářem z komunistického tisku a společně s nimi zpívat porťácké evergreeny.

Porta 89 a Vyčítalovi zajíci s banjem.

Přítomní estébáci byli rozhozeni z té masy lidí, kteří sem přišli protestovat – to vše pod pověšeným znakem SSM jako hlavního pořadatele. Teprve někdy v říjnu – stále jsme v roce 89 – přišel přípis z plzeňského Národního výboru. Porta smí být v Plzni i v dalším roce, ale jedině za předpokladu že na ní nevystoupí řada nejvýznamnějších titulů. S jádrem organizátorů jsme si řekli, že buď přestěhujeme Portu jinam, nebo stvoříme úplně jiný festival. Po listopadu 1989 bylo jasné, že to půjde i bez svazáků. Portu jsme opouštěli neradi, ale spolupracovat i nadále s lidmi spojenými se SSM jen proto, že si právě (těsně po Listopadu) zaregistrovali název Porta, se nám nechtělo. Navíc se kolem festivalu začali množit lidé zlákaní myšlenkou, že tak velká akce by mohla přinášet značný finanční profit.
Náš nový festival Zahrada převzal od Porty roli vlajkové lodě celého žánru a s ní Konkurs Zahrady.

Závěr Porty se stal nevídanou třicetitisícovou demonstrací. A určitě si vzpomenete, co se pak o pár měsíců později zpívalo na Národní třídě… [5]

VÝSLEDKY

TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Pohoda (Chrudim)
FOLK
Povijan (Svitavy)
COUNTRY
Blues Harp (Velké Němčice)
DIVÁCKÁ PORTA
Piano (Olomouc)
DALŠÍ PORTY
Piano (Olomouc)
Duo Ťuk (Žamberk)
Mosty (Brno)
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
Pojjazie (Brno)
Blanka Šurková (Notabene)
Miluše Hrdličková (M+L)

Wabi Ryvola a jeho sbor. Foto Jiří Hampl.

Zahraniční nabídka byla rok od roku bohatší. Přijel i skvělý bluegrassový kytarista Beppe Gambetta z Itálie. Foto Jiří Hampl.

Další scénou, která završila rozšiřování finále Porty, byla Country scéna v zadní části Výstaviště. Střídali se tu domácí i zahraniční hudebníci.  Foto Lubomír Hogenauer.

Konečně na Portě úplně všichni (no ještě chyběli Hutka a Kryl). Vladimír Merta a Praha magická. Foto Alena Svobodová.

Jarek Nohavica samozřejmě také na Lochotíně. A jeho recitál se pochopitelně nevešel jinam než do amfiteátru Výstaviště. Foto Miloš Truhlář.

S výjimkou odboru kultury Národního výboru města Plzně (který měl ovšem za zády soudruhy z okresního výboru KSČ) se v té době už nikdo nechoval k Portě nepřátelsky. Fungoval dokonce místní štáb, kde byli zástupci všech technických složek. Výstaviště, Lochotín, Dům armády (dnes Peklo), Veřejná bezpečnost, požárníci, popeláři, zásobování, dopravní omezení, elektro, osvětlení a nevím co ještě. Každé ráno se kontrolovalo, jak co funguje a co je potřeba upravit. Ti lidé byli nadelegováni shora, ale práce pro Portu je viditelně bavila. A ti nahoře cítili, že festival je pro město událostí, jakou nikdy předtím nemělo. A taky, že už by těžko šla zastavit. 

Ukazuje se, že návrat k rozdělení soutěže na žánrové kategorie je krokem zpátky.  Jiří Černý v Portýru: „…Poprvé jsem zasedl do poroty a jako na potvoru mi úroveň soutěžících připadá nejslabší za posledních devět let. Vynikající instrumentalisté a sem tam i zpěváci zpívají povětšinou o ničem a často ještě nemotornou nebo parfémovanou češtinou. Rozdělení soutěže do tří kategorií, které údajně mělo vytvořit spravedlivější podmínky pro trampskou píseň a snad i pro country, dalo ve svých důsledcích zelenou mnoha bezpohlavním výtvorům, které se zaštítily stylovostí.“

Pamatuji si, že na prostranstvích před Lochotínem stálo několik červených aut. Požárnických; slovo hasiči se tenkrát bůhvíproč nesmělo říkat. Vlastně ani to bůhvíproč se nesmělo říkat.  Dnes se o jejich účelu vedou spory. Jedni říkají, že to byla připravená vodní děla, kdyby si publikum umanulo jít demonstrovat do města. Na Václaváku se ten rok děly věci. Druzí tvrdili, že ta auta byla připravena kropit přístupové cesty, aby se v horkém červenci nezvedal prach. Osobně nabízím třetí verzi. Na požární prevenci se tehdy hodně dbalo. V malém klubu musel být aspoň požárně vyškolený pořadatel. Ve větším sále už asistoval profesionální požárník. A tak logicky na třicet tisíc diváků muselo být podle předpisu na Lochotíně několik požárních vozů. Těžko si představit, co by v amfiteátru mohlo chytnout. Protirežimní náladu v hledišti stejně už nijak uhasit nešlo.

V závěru Dvorany jeden z kolegů v režijním pracovišti poznamenal: Chybí tu už jen Hutka a Kryl.