Porta 85
Plzeň 3.-6.7.
Když ti nohy už nějak neslouží, musíš jít, jít dál,
a když občas šlápneš do louží, musíš jít, jít dál,
když už nemáš střechu nad hlavou a jenom kapsu děravou,
musíš jít, jít, cíl tvůj je ze dne na den blíž.
(Nezmaři: Musíš jít dál)
NOHAVICA PŘIJÍŽDÍ A HNED ZASE ODJÍŽDÍ * 71 ZAKÁZANÝCH PÍSNÍ * USTROJENOST NÁVŠTĚVNÍKŮ * RADIOPORTA V PŘÍMÉM PŘENOSU * ALBUM Z PORTY ZA 24 HODIN * ZPÍVÁNÍ BEZ NOHAVICI
Nějak nám přituhuje. Fenomén Porta zřejmě začal budit u mocných, když ne strach, tak minimálně nejistotu. * Otevíráme další scénu v pavilonu R.
Porta 1985 se konala od 3. do 6. července. Opět s rostoucím počtem diváků. Rozsáhlejší je i program: dohromady proběhlo na Lochotíně, Výstavišti, v Pekle a na ostatních scénách celkem 54 pořadů. A nebyly to pořady jenom čistě folkové nebo country. Objevují se různé žánrové fúze i úkroky do jiných stylů. To se odehrávalo především v nově otevřeném pavilonu „R“. Jirka Hošek tu představoval vážnou hudbu. Tady se i konaly například poslechové folkové diskotéky Jirky Černého nebo Jana Rejžka.
Zdálo se, že ten obrovský rozmach Porty a určitá uvolněnost vystrašily jak vedení ČÚV SSM v čele s Miroslavem Šloufem, tak i západočeské orgány. V povolovacím dopise z Plzně bylo pořadatelům oznámeno, že Porta se sice povoluje, ale pořadatel je povinen zajistit ideově výchovnou úroveň akce a politickou nezávadnost kulturních vystoupení… Dále zajištění vhodného ustrojení účinkujících i návštěvníků (!), což v praxi znamenalo, že na jevišti nikdo nesměl mít krátké kalhoty a holky minisukně, a hlavně nikdo nesměl mít na krku křížek nebo nějaký podobný symbol (u vstupu na jeviště to pak bylo místním kontrolorem sledováno). Nesplnění některé z těchto podmínek mohlo vést k zastavení festivalu. Schvalovači textů nám dodali seznam zakázaných 71 (!) písní soutěžících kapel.
To už byl pro mě jako dramaturga hodně velký problém. Pohledem dnešním ale i tehdejším byly zákazy některých písní takové absurdity, že se to míjelo s jakýmkoliv rozumovým chápáním. Podstatné bylo, že tam nesměly být žádné americké řeky, hory ani jiné zeměpisné reálie a ani slovo bůh (a cokoliv spojené s náboženskými symboly). A pokud cenzor něčemu neporozuměl, tak text pro jistotu vyškrtl, aby nemusel hledat nějaké skryté myšlenky či jinotaje. Na soutěži v hlavním koncertě bylo najednou několik kapel, které neměly s čím vystoupit. V podstatě zrušená soutěž. Jako dramaturg mám problém! Po bezesné noci a několika panácích přišla moje žena Hanka s nápadem, že bychom mohli ty písně přejmenovat. A tak všechny texty u kapel, které by si jinak nezahrály, dostaly nové názvy. Kapely jsem s tím seznámil. Konferenciéři dostali inovovaný seznam.
Bylo to riskantní, ano. Ale prošlo to.
Vedoucí odboru kultury Národního výboru města Plzně soudruh Vilém Hofrichter tak perfektní paměť neměl. A navíc takovouhle drzost nepředpokládal. Ale možná šlo cenzorům spíš o to, aby byli kryti, oni měli alibi, odpovědnost přešla na někoho jiného a Porta proběhla. Ti úředníci snad nebyli tak kovaní, spíš se báli svých nadřízených. I takhle vypadala normalizace.
Spirituál kvintet, v loňském roce v Plzni a celém Západočeském kraji zakázaný, teď už zase mohl. Vystupoval nejen na recitálech, ale samozřejmě i na Dvoraně. Stále jsme vedli zápasy o vystoupení Vladimíra Merty. A stále jsem dostával odpovědi, že otázka jeho vystoupení „zůstává otevřená“. Současně zapůsobil obrovský tlak členů štábu a celé veřejnosti, aby na Portě mohl vystoupit Jarek Nohavica. Všechno bylo schváleno, Nohavica na plakátě, pozván. Objevil se první zádrhel. Onen Odbor kultury Národního výboru města Plzně k těm 71 zakázaným písničkám přidal ještě devět písní Jarka Nohavici. Z dnešního pohledu se vám budou protáčet panenky, protože mezi nimi třeba byla Cukrářská bossanova nebo Sportu zdar, fotbalu zvláště. Tedy skladby, které opravdu vážně ohrožovaly tehdejší režim…
Jen kratičký úryvek z úředně-kulturního jazyka, abyste pochopili, co vše Národní výbor po Portě požadoval.
…Pořádající organizace je povinna zajistit ideově výchovnou úroveň celé akce, veřejný pořádek a bezpečnost.
Zabezpečit politickou nezávadnost kulturních vystoupení.
Zabezpečit odpovídající ustrojenost vystupujících i návštěvníků kulturních vystoupení.
Odbor kultury Národního výboru města Plzně nesouhlasí s uvedením následujících textů (příloha 1 a příloha 2). Pořadatel zajistí, aby uvedené písně nebyly na Portě interpretovány.
V příloze 1 bylo 71 písní soutěžících kapel a v příloze 2 devět písní Jarka Nohavici. Výraz „ustrojenost“ připomíná slovník důstojníků Československé lidové armády.
A co vše nám tehdy hrozilo?
…V případě nedodržení uvedených podmínek a zásad pro konání veřejných společenských akcí je v pravomoci povolujícího orgánu (NVmP) a pověřených kontrolních orgánů NV, VB povolenou akci na místě pozastavit nebo ukončit. Vůči odpovědnému pořadateli budou pak vedena příslušná opatření a závěry vyplývající ze zákona č. 60/61Sb. o úkolech národních výborů při zajišťování veřejného pořádku.
Se soudružským pozdravem Vilém Hofrichter, vedoucí odboru kultury NVmP.
Těžko si lze představit, co by se dělo, kdyby úřad „ukončil“ festival třiceti tisícům lidí.
Nakonec zasáhly různé další tlaky. Když Jarek přijel do Plzně se svojí ženou Martinou, očekával jsem ho na Lochotíně. Stále se nevědělo, jestli Jarek přijel, nebo už ne. Stalo se to ještě před vstupem do prezenčního střediska. Jarka odchytil soudruh Miroslav Šlouf (ano ten) a po krátké debatě ho naložil i s manželkou do auta. Odvezl je na nádraží a počkal si, až vlak do Českého Těšína odjede. Bylo to absurdní a neuvěřitelné. Já jako dramaturg jsem stále čekal, kdy se Jarek objeví a kdy ho budu moci zařadit do programu. Nikdo nám nic neřekl, ani nevysvětlil. A tak se stalo, že písničkářská legenda se stala i legendou politického násilí na Portě.
Zásluhou portovního porotce Jaroslava Daniela Navrátila z Československého rozhlasu jsme od začátku roku 1985 měli pořad na stanici Vltava s názvem Radioporta. Vysílal se každou sobotu a tak bylo celkem logické, že se tento pořad může odehrát i na Portě. Několik osobností a písničkářů včetně Jirky Černého se vydalo do rozhlasového studia v Plzni, kde byl pořad v přímém přenosu odvysílán. To samo o sobě bylo úžasné. V té době se v rozhlase s výjimkou hokejových zápasů, právě kvůli strachu z předem neschválených projevů, žádný pořad přímým přenosem nevysílal.
Supraphon přivezl „čerstvé“ album Porta 84 a už bylo skoro samozřejmostí, že připraví další album z letošního ročníku. Ano, čtete dobře: výroba takového gramofonového alba trvala i dvanáct měsíců. Většinu času zabrala politická schvalovací řízení.
Ale ani „konkurence“ z Pantonu nespala (v celém Československu fungovala tehdy 3 hudební vydavatelství). S Ivanem Rösslerem jsme tenkrát ve vydavatelství Panton připravili a realizovali něco, nad čím i dnes zůstává rozum stát: vydali jsme desku z Porty za 24 hodin! Sestavil jsem k tomu speciální pořad, vybrané kapely zahrály na koncertě v Pekle. Rychlé auto odvezlo nahrávku ke zpracování do Gramofonových závodů v Loděnici. Obaly už byly předtištěné, tiskly se jen vložené letáky s obsahem. Vše se podařilo připravit, vylisovat, odvézt druhý den zpátky do Plzně a tam už to dobrovolníci strkali do obalů. K večeru bylo rychloalbum k dispozici pro všechny návštěvníky Porty. Náročná, ale krásná práce. Kromě soutěžních kapel, které byly čím dál tím zajímavější, se na festivalu objevovalo plno hostů. Už teď se stávali legendami folkového a country žánru. Ebeni, Dáša Voňková, Nezmaři, Nerez, Ivo Jahelka, Hop trop, Paleček – Janík, Minnessengři, Třeboňští pištci, Kantoři. Velmi zajímavým přínosem byly Javory a na Portě se po delší době také objevil Kapitán Kid. Přibyl pořad Mistři divadla hrají folk, hlavně z muzikantů a herců Ypsilonky. Dalšími programy byl Folklór a folk nebo Folk a klasika, v jehož čele stál dnešní profesor Jirka Hošek. Objevují se čím dál víc noví a netradiční písničkáři jako Honza Burian, Diepold – Vokatý, Petr Lutka, Pavel Karas, Jakub Noha, Jiří Dědeček. Všichni vnášejí do Porty nové prvky a myšlenky a stávají se ovšem také středem pozornosti cenzorů.
To, co se odehrálo na Portě s Jarkem Nohavicou, nezůstalo bez široké odezvy nejen publika, ale veřejnosti v celé republice. Mluvilo se o tom v kuloárech jak na Portě, tak potom i v klubech, v redakcích a na dalších místech. Cituji z dopisu Jirky Černého: „Zapochyboval jsem, jestli má NV Plzeň právo (neznám přesně předpisy) pár dní před programem měnit, co schválil na plakáty. Padl z toho stín na všechno, nejradši bych býval jel domů. Že to člověk setřese, není řešení, jen citové otupění. Každý z nás by měl být statečnější, důstojnější a nepodléhat fízlománii.“ Na závěrečné Dvoraně koloval na kusu papundeklu rukou psaný PORTÝR č. 5. Vyzýval, aby lidé po skončení koncertu zůstali a zazpívali si společně Nohavicu. Několik set lidí v hledišti přezpívalo skoro celý jeho repertoár.
A otázka vystoupení Vladimíra Merty na Portě 1985 zůstala otevřená do dneška….
VÝSLEDKY
INTERPRETAČNÍ PORTY
E.F.S. (Plzeň)
Katalog (Chlumec)
Máci (Praha)
Ozvěna (Brno)
Povijan (Svitavy)
ČESTNÉ UZNÁNÍ POROTY
Točkolotoč (Svitavy)
AUTORSKÉ PORTY
Slávek Janoušek – Kuchyňské rituál blues
Ivan Huvar a Roman Venclovský (FT Prim) – Člověk je jak den
ZLATÁ PORTA
Poutníci (Brno)
DIVÁCKÉ HLASOVÁNÍ
Skupina: Máci
Píseň: Jaroslav Samson Lenk – Kdo ví, co bude pak
Osobnost Porty: Ivo Jahelka
Recitálové pavilony rozhodně nezely prázdnotou. Kdyby je tenkrát navštívil bezpečnostní technik, jistě by mu vstávaly vlasy hrůzou. Ale ty pány z StB, co tam chodili na kontrolu v civilu, zajímaly úplně jiné věci. Foto Vladimír Halm.
Jarek Nohavica se v tomto roce a ani v dalších třech na pódia Porty nedostal. Tohle je fotka z jiného festivalu a z úplně jiné doby. Foto Miloš Truhlář.
Nedostatečná kapacita pavilonů se řešila nejrůznějšími způsoby. Foto Jiří Hampl.
Rozhodnutí Městského národního výboru v Plzni o písních, které na Portě zaznít nesmí, včetně 13 textů Jarka Nohavici, a co je dalšího je zakázáno. Seznam nepovolených písní je na dalších pěti stranách.
Všimněte se pozoruhodného výrazu „ustrojenost“.
