1981

Porta 81
Plzeň 2.-5.7.

Stýská – šest písmen místo tvé lásky,
stýská – pláčou dlouhé samohlásky,
stýská – zůstala jsi mi pod víčky,
dohořel knot svíčky, uschly tvé slzičky
a dveří skřípání nese mi stýskání.
Stýská se mi…
(Marek Eben:  Stýskání)

STĚHUJEME SE DO PLZNĚ * VÝSTAVIŠTĚ VZBUZUJE NAŠE NADŠENÍ * DESET LET NA CESTĚ Z ÚSTÍ DO PLZNĚ * KAM CO UMÍSTÍME * SLAVÍME PATNÁCTÝ ROČNÍK * PÍSKAJÍCÍ TRAMPOVÉ * ZAKÁZANÝ ZPĚVNÍK * NEDĚLNÍ DVORANA

Portu už zase vyhnali. Festival politické písně měl v Sokolově přednost.  No co, jsme zvyklí co rok či tři střídat štace. Píše se rok 1981, Porta má za sebou 14 let existence a 11 působišť. Tak se seberem a šlapem dál. Co třeba Plzeň?

Amfiteátr plzeňského Výstaviště se nám zdál nenaplnitelný, ale opak byl pravdou. Porta rostla před očima, už v prvním plzeňském ročníku tu byl trojnásobek lidí, co před rokem v Sokolově. Na snímku vidíte jen malý výsek amfiteátru. Foto archiv. 

Zatímco do té doby se Porta musela stěhovat z místa na místo, od města k městu, tak tady se jí otevírala určitá naděje, že zakotví, že tady najde svůj nový domov. Byli jsme v ohromení, když nás provázeli domácí příznivci Porty po plzeňském Výstavišti, žádnou takovou zkušenost jsme ještě neměli. V předchozích ročnících Porta rostla, rozšiřovala se, měla různé scény. Ty však bývaly na různých koncích města, ve kterém se zrovna Porta konala, vždy pod střechou. Pro návštěvníky bylo dost obtížné přecházet z jednoho koncertu na druhý.
Tady jsme měli najednou velký přírodní areál s několika scénami a s možností kdekoliv na trávníku postavit jakoukoliv scénu další. Bylo to všechno open air, takže jsme museli nějakým způsobem začít počítat s počasím. [5]

Proti předchozímu způsobu pořádání Porty Výstaviště přinášelo celou řadu dalších výhod: kromě velkého zázemí pro muzikanty a příjemného množství občerstvoven v celém prostoru, také možnost volného pohybu diváků i muzikantů po areálu. Všichni se mohli setkávat se všemi a také toho bohatě využívali. Na Výstavišti bylo kromě venkovních scén také několik krytých pavilonů, z nichž nejpopulárnější byly „P“ a „R“ u zadní brány, které byly velmi příjemně komorní pro recitály kapel a navíc skýtaly meteorologickou pohodu. Také jsme hned zjistili, že přímo vedle Výstaviště je velký sál, tehdy Armádního domu, zvaného Peklo a že by i tam Porta mohla mít jednu ze svých scén. Areál Výstaviště nebyl sice nejnovější, ale i tak nás okouzlil, a když jsme ten večer z Plzně odjížděli, bylo jasné, že Portu čeká úplně nová kapitola.

Pojďme zpátky na Výstaviště. Stojíte v jednom z těch prázdných prostorů a přemýšlíte, co by se tady asi mohlo hrát. Porta už je v té chvíli patnáct let od svého vzniku natolik bohatá a přepestrá, že každá scéna může mít svoje razítko, svůj žánr a charakter, kterým si získá a objeví své publikum. Tak si říkáte, že tady by mohly být věci zpěvnější nebo razantnější, ve vedlejším pavilonu komornější, křehčí věci a experimenty a tamhle by mohlo být vystoupení hvězd, které si Porta za ta léta sama vychovala. Ale nejdůležitější je soutěž mladých muzikantů a kapel. Těm musíte dát ten nejvýraznější prostor, protože oni jsou solí festivalu, oni jsou solí celého žánru. Bez nich, bez jejich podpory a růstu by se žánr přestal vyvíjet.

Amfiteátr vám v té chvíli připadá obrovský (za pár let už vám bude připadat mnohem menší). V duchu řadíte kapely tak, aby se jim co nejlépe hrálo a aby se divák nenudil. Aby měl dojem, že nepřišel na sérii bloků jednotlivých kapel, ale na souvislé představení, které ho vcucne a nepustí. Potom už práce dramaturga končí, barevnost koncertu je postavena. Nastupují vedoucí scén, inspicienti, zvukaři a hlavně moderátoři. Na těch především záleží, jakou vytvoří atmosféru.

Portou v Plzni se změnilo na festivalu prakticky všechno. Nejen pro organizátory a muzikanty, ale hlavně pro návštěvníky. Najednou tady byl festival v jednom prostoru, navíc velice příjemném, nemuselo se přecházet po městě z místa na místo, z koncertu na koncert a také tu bylo ideální zázemí. Místo k odpočinku jak v restauračních kolibách, tak posezení na trávníku v podstatě kdekoliv. Navíc kapacita amfiteátru byla jedinou možností, jak se postavit k narůstajícímu zájmu o festival. Zájem už od olomouckých ročníků začínal růst geometrickou řadou. V tomhle prvním plzeňském ročníku ještě kapacity Výstaviště stačily, ovšem hned v dalších letech se naplnily nejen lavičky, ale všechny prostory včetně trávy.

Až po čase jsme zjišťovali, pod jaké politické tlaky jsme se dostali. Plzeň byla americká a polohou blízko ostnatým drátům železné opony. Politici byli o to obezřetnější. Namátkou: Spirituál kvintet měl zakázané západní Čechy. Nohavicu vrátili od bran festivalu zpátky na vlak a Merta nesměl vůbec. Nejsměšnější byl zákaz 71 soutěžních skladeb. Jako autor projektů a hlavní dramaturg jsem s plzeňskými soudruhy v přímém kontaktu nebyl, ale zprávy a písemné příkazy stačily. V týmu tvůrců festivalu převládaly tendence hledat cesty, kudy to jde. Šlo mnohdy o složité procesy, protože končit jsme nechtěli. Věhlas Porty a stoupající návštěvnost nám to potvrzovaly. Samozřejmě, všechno se obejít nedalo.

Patnáctý ročník festivalu jsme chtěli pořádně připomenout a oslavit. V prvním patře pavilonu „P“ byla otevřena výstava „15 let PORTY“ se zajímavými artefakty, plakáty, fotografiemi, plackami, cenami, prostě se vším, co k Portě patřilo. Ještě zajímavější byl v sále „Pekla“ pořad, kde jsme kromě živých kapel pouštěli nahrávky ze všech předchozích ročníků, které zvukař Petr Benesch pečlivě archivoval.

Plakát k 15. ročníku Porty, teď už „plzeňské“.

Hlavní ale byly koncerty soutěžní a recitály. Soutěžilo se tenkrát o ceny „porty“, ceněné trofeje,  jejichž autorem byl sochař Miroslav Raboch. Na soutěžních koncertech byl festival postaven především. Autorská soutěž začínala být v té době čím dál tím silnější a nabitější. A tak jsme jí věnovali celý první čtvrteční večer. Samozřejmě s hosty, kterými byli například Brontosauři, Stopa, Lokálka nebo (tehdy) gottwaldovský AG Flek. Už od odpoledne ve všech pavilonech probíhaly recitály, které pak pokračovaly v dalších dnech od dopoledních hodin. Další dva večery byly zaměřeny na interpretační soutěž, kde se objevovaly už tehdy velmi zajímavé kapely jako českobudějovičtí Nezmaři, olomoucká Bluegrass Nova nebo brněnská Ozvěna a pražská Heuréka.

Když se na pódiu objevila pražská skupina Newyjou, moderní country s elektrickými nástroji vedená Jiřím Hoškem, postavilo se k této hudbě publikum vlažně a dokonce se ozval místy pískot. Samozřejmě pískalo jen pár lidí, ale novináři napsali, že skupina byla vypískána. Byl to paradox: jedna z nejlepších skupin, jakou jsme kdy u nás v oblasti moderní country měli, byla vypískána na festivalu, který vznikl právě jako festival country kapel…

Ten rok také soutěžili Bratři Ebenové, pražští Smolaři, kladenský Hop Trop, Roháči z Lokte nad Ohří, dívčí skupina Popelky, Plíharmonie v čele s Karlem Plíhalem a například vynikající plzeňský Ultramarin. Kromě recitálů kapel se v pavilonech objevovaly i poslechové diskotéky, třeba Jirky Černého nebo Miloslava Jakuba Langera. Promítaly se takzvané diafony: fotografie podložené hudbou. Autory těchto pořadů byli Petr Benesch a Petr Bergr. V programech nazvaných „Hrají vám Plzeňáci“ podle známého rozhlasového pořadu se představily plzeňské kapely, například Vega, Bodlák, Petrus, Ultramarin, Netopýři, Myš a mnohé další. Z komponovaných pořadů toho roku se dá jmenovat například „Snídaně v modré trávě“, tedy koncert bluegrassu, „Setkání s trampskou písničkou“, už zmíněných „Patnáct let Porty v písničkách“.

Festivalové dny nekončily večerními koncerty. Na Výstavišti se hrálo až do rána ve všech hospůdkách i mimo ně. Hrálo se samozřejmě i kdekoliv po Plzni, pokud to tehdejší poměry dovolovaly. Hospody se velice brzy žánrově vyprofilovaly. V  Bajkalu se hrál bluegrass, folkaři se zabydleli v pavilonu Vjecha a trampové kralovali v Kolibě. Jam sessiony ale samozřejmě probíhaly po celém Výstavišti.

Nedělní Dvoranou Porta 81 končila. Vrchol festivalu (probíhal odpoledne), na kterém byly předány ceny. Porty, tedy ceny za vítězství v soutěži, si odnesli Bratři Ebenové, plzeňský Cop, Hop Trop, Popelky, Plíharmonie a Průdušky. Navíc se udělovaly výrazným nadějným kapelám tak zvané „malé porty“ –  ty dostali Poutníci, Bluegrass Nova, Sebranka, Kanafas a Heuréka. „Zlaté porty“, což bylo jakési mimořádné ocenění za podporu Porty nebo spřízněných žánrů, dostal šéf ústředního štábu Porty Milan Rambousek, časopis Mladý svět, písničkář Vojta Kiďák Tomáško, brněnský Příboj a pražský Klub Mladé Tvorby (KMT), což byl náš normalizací přejmenovaný FOLK & COUNTRY KLUB (FCK).

Porta 81 měla vůbec prvního zahraničního hosta. Byla jím ruská písničkářka Žanna Bičevská, pokračovatelka Okudžavy a Vysockého. Vystoupila jednak sama s kytarou a jednak se Spirituál kvintetem. Společně s diváky na Portě zazpívali i spirituál Jednou budem dál, který se později stal součástí dějin a došel až na Národní třídu.

Sobotní noci, kdy porota, která po posledním soutěžním koncertu měla hotovo, vyšla mezi muzikanty čekající a sejšnující v hospůdkách a za obrovských ovací vyhlašovala výsledky, zůstávají v paměti všech zúčastněných.

V Plzni se poprvé naskytla návštěvníkům Porty možnost tábořit přímo v srdci festivalu, ať už pod stany nebo pod širákem. Těsně vedle areálu Výstaviště bylo fotbalové hřiště TJ Potraviny zcela otevřeno návštěvníkům Porty. Mělo několik výhod. Nemuselo se chodit přes celé město, dokonce se chodilo malou brankou z hřiště přímo do areálu festivalu. Bylo tam i určité hygienické zázemí. Tady vznikla hodně zajímavá tradice, která se přenesla na Portu z jiného legendárního festivalu té doby, Svojšického slunovratu: na plotě fotbalového hřiště si lidé nechávali vzkazy. Nezapomeňte, že jsme v roce 1981. Mobily, internet, maily – to vše je hudba daleké budoucnosti… Za pár dní byl ten plot zcela polepen, lidé se hledali, domlouvali se, kde se sejdou a kam půjdou.

Dnešní pořadatel festivalů nad tím bude kroutit hlavou, ale zdá se, že ani svazákům o peníze příliš nešlo. Ceny za vstupenky byly lidové, honoráře směšné, peníze šly státnímu kolosu značky SSM. I tak se nacházeli lidé, kterým stálo za to hledat cestu na festival přes plot. Nejžádanějším způsobem bylo vymámit na někom z pořadatelského sboru pořadatelskou „placku“ (označení), a tak se dostat nejen na koncerty, ale i na noční jam sessiony, kam nikdo jiný než muzikanti a pořadatelé z kapacitních důvodů nemohl.  Počet lidí bobtnal i tudy, což bylo ke konci už těžko zvládnutelné.

Portýr byl od začátku oficiální festivalový zpravodaj vydávaný štábem festivalu. Měl svoji redakci v Pavilonu Cihelen, kde bylo slyšet bušení do psacích strojů – počítače ještě v nedohlednu – a všudypřítomnou muziku. Kromě redaktorů se tu slézali i muzikanti, kteří přišli redakci zahrát a zasejšnovat. To probíhalo do časných ranních hodin, kdy hotová předloha Portýra byla odnesena do tiskárny (aby se ještě téhož dne mohla zdarma distribuovat mezi návštěvníky). Je s podivem, že v tom obrovském mumraji, nadšení a zmatku vůbec bylo možné to číslo nějak dokončit.  A taky, že nám ho nezakázali… Portýr byl jednou z mála tiskovin o dění kolem Porty, a také ceněným suvenýrem z festivalu. Mimochodem, v té době nevycházely žádné hudební časopisy věnované těmto žánrům, zmínka pronikla občas do Mladého světa a ještě méně často do Melodie.

Na Portě se objevil kromě oficiálního a štábem a redakcí připravovaného Portýra ještě jeden časopis, tentokrát samizdatový, který vydávala skupina trampů – návštěvníků festivalu. Jmenoval se „Hurá“ a byl psán na stroji přes několik průklepáků. Nebyl jediný, později vycházel slavnější Houlův Poportýr. Časopis Hurá byl poměrně kritický. Portýr z obav ze zákazu a poškození Porty měl značná omezení a dost autocenzury. Láskyplná vyjádření byla spíše normou. Do toho vstoupil časopis Hurá, který měl kritické myšlení a jiný pohled. Časopis se šířil mezi návštěvníky jako jev na tu dobu řekněme příjemně neobvyklý.  Mezi „dohlížiteli“ to vyvolalo značnou nervozitu. Rozpaky vzbudil i v redakci Portýra, kde ho někteří považovali za vznikající konkurenci.

Festivalu se jako nepominutelnému kulturnímu fenoménu věnoval už nejen časopis Mladý Svět, ale také řada deníků a dalších časopisů. Informace o Portě proběhly dokonce i do takových periodik, jako byly Hudební rozhledy věnované jen vážné muzice, nebo do magazínu Welcome To Czechoslovakia  vydávaném pro zahraniční návštěvníky. Pravidelně také o Portě informovalo rozhlasové Mikrofórum. A Mladý svět po festivalu věnoval Portě celou čtyřstranu reportáží a obrazových příloh. Porta už byla nepřehlédnutelná…

VÝSLEDKY

INTERPRETAČNÍ PORTY
Průdušky (Teplice)
Plíharmonyje (Olomouc)
Popelky (Litvínov)
Hop Trop (Kladno)
Cop (Plzeň)
Bratři Ebenové (Praha)
P+P (České Budějovice)
MALÉ PORTY
Heuréka (Praha)
Sebranka (Praha)
Kanafas (Svitavy)
Bluegrass Nova (Loučná nad Desnou)
Poutníci (Brno)
ČESTNÉ UZNÁNÍ
Bohumil Chaloupek a Jan Hanko (Cop)
Jiří Břeněk (Kanafas)
Vladimír Bican (Bluegrass Nova)
Martin Tomeček (Průdušky)

AUTORSKÉ PORTY
Wabi Daněk – Ročník 47
Marek Eben – Stýskání
Vojta Kiďák Tomáško – Jenom tak
ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY
Wabi Daněk – Dívce v mercedesu

ZLATÉ PORTY
Milan Rambousek
Vojta Kiďák Tomáško
Příboj

První cesta od vlaku (autem se tenkrát moc nejezdilo, ale existovaly i zvláštní vlaky na Portu) vedla do fronty u pokladen. Foto Otto Frinta.

Ročník 1981 byl patnáctý, a tak k jubileu vznikla výstava v jednom z pavilonů. Bylo co ukazovat a bylo na co se dívat. Foto Otto Frinta.

Na Portě přibývalo nejen soutěžících, ale i hudebních hostů. Jedním z nich byla legendární brněnská trampská skupina Příboj. Brzy po tomto vystoupení skončila většina jejích členů v emigraci. Foto Otto Frinta.

Výraznou bluegrassovou formací z Plzně byl COP. I tuhle kapelu později opustilo její jádro v čele s kapelníkem Bohoušem Chaloupkem směr Západ. Kapela přestala postupně existovat. Teprve později se jejímu mladičkému kytaristovi Míšovi Leichtovi podařilo COP obnovit a přivést ho k dnešní slávě.  Foto Otto Frinta.

V hledišti se setkávaly legendy (Wabi Ryvola) i tehdy mladí průbojní písničkáři (Vojta Kiďák Tomáško). Foto Otto Frinta.

Recitály ve výstavních pavilonech byly beznadějně naplněné. Bylo nutné přijít včas. Takhle to vypadalo před vchodem. Foto Otto Frinta.

Porta tehdy ještě končila na Výstavišti a končila v neděli odpoledne. Jak jinak než Rosou na kolejích. Foto Otto Frinta