Porta 77
Olomouc 7.-10.7.
Pěkně Tě vítám, lásko má
tak trochu zbitá a víc soukromá
pěkně Tě vítám a čemu vděčím
za tak vzácnou chvíli, jednou za sto let
Pojd’me se napít, pojd’me se napít
at‘ nám mají z čeho slzy týct.
(Robert Křesťan, Trapeři)
POPRVÉ VE SPORTOVNÍ HALE * RECITALY A DALŠÍ KONCERTY V DOMĚ ARMÁDY A
V SÁLECH PARKU KUTURY A ODDECHU * MUZIKA NA DVĚ BRÁNY * TRAMPOVÉ SE SPONTÁNNĚ UJÍMAJÍ POŘADATELSKÉ SLUŽBY * PŘÍKAZ ÚŘADŮ: NIKDO Z NÁVŠTĚVNÍKŮ NESMÍ SPÁT POD ŠIRÁKEM V KATASTRU OKRESU OLOMOUC
Autorská soutěž: Kdo se nevešel do sálu, sleduje otevřenými okny na nádvoří. * Muzikantské sessiony kolem piána. * Aby zabránili tlačenici, trampové se přidali k pořadatelům a organizovali přísun diváků do haly. * Dvě scény byly přímo pod házenkářskými brankami.
Ústecká Porta 1976 nám asi ukázala, kam už se s festivalem nemá smysl vracet. Na společnosti ležela deka normalizace, mnoho zajímavých aktivit už buď udělat nešlo nebo jen s řadou omezení a pod dohledem. Jenže nebylo to všude stejné, někde šlo to nebo něco jiného, jinde nic a tu a tam se našli lidé, kteří se přidávali, ti druzí třeba aspoň neškodili. Cesta Porty vedla na Moravu, kde se jí podařilo usadit na tři roky.
Diváků přibývalo a festival sílil. Teď už bylo jasné, že když ho někde nepovolí, najdeme určitě místo jinde. Naštěstí bylo účinkování Porty v Ústí nad Labem povoleno jen v rámci jubilejního desátého ročníku. To se vědělo, takže času na hledání nového místa cestujícího festivalu bylo dost. Nabídka přichází nakonec (mimo jiné) z Olomouce.
Protože Porta už povážlivě roste, nehledá se koncertní sál, ale něco většího. Tím je Sportovní hala Dukly Olomouc (ta nevzhledná šedivá budova u cesty z centra ke krematoriu tam stojí dodnes). Ústecký sál Domu kultury měl nějakých osm set míst, do sportovní haly se vejde přes dva tisíce lidí. A od prvního koncertu je plná. V ní se odehrávají hlavní soutěžní koncerty a závěrečná Dvorana. V centru města máme dva sálky pro recitály skupin a ještě o kus dál Dům armády, kde se koná autorská soutěž a také semináře a muzikantské jam sessiony. V parku u Výstaviště Flora se hloučkují přes den trampští diváci, hraje se na kytary, čtou se povídky, diskutuje se a překvapivě tomu nikdo nebrání.
Když jsme s režisérem Honzou Říhou přijížděli do haly na obhlídku, objevili jsme házenkářské branky. Tak budeme hrát na dvě brány, vypadlo z něj. Protilehlá pódia na obou stranách haly ty branky rámovaly. Zvukař Karel Šafránek seděl uprostřed na piánové židličce před a za sebou dvě aparatury. Na palubovce diváci, na tribuně diváci. Hala naplněná k prasknutí.
V téhle době se začíná definitivně měnit mentalita portovního publika. Z kovbojů prvních ústeckých ročníků, kteří odměňovali kapely řevem a pískotem vpravdě rokenrolovým a střelbou z poplašňáků (po jednom z ročníků, kdy tam došlo i na ostré náboje vypadal strop kulturáku jako fasáda Národního muzea po sovětské bratrské pomoci), a z trampů se v publiku postupně stávají kamarádští vzorňáci, kteří tleskají a volají „Umí“. Atmosféra se na festival přenáší z trampských víkendů. Podstatnou roli tu hraje slušnost a kamarádství, částečně demonstrované a částečně skutečně prožívané. A taky obavy, aby nám tu naši Portu nezakázali. Je to jiný svět, zatím klidný a uzavřený, který postupně pomáhá probouzet odvahu k protestu.
Teď už má festival systém předkol ve všech krajích. Buď to zajišťují našinci z porťácké party nebo jiné spřízněné duše a muzikanti. Ale hlavním pořadatelem festivalu je SSM, a tak někde přiloží ruku i svazáci. Ti obyčejní. Funkcionáři z kraje hlavně kontrolují, aby na scéně visel znak SSM. I krajská kola nezůstávají na jednom místě, někdy se stěhují za lepším a jindy jsou vypuzena, protože soudruhu okresnímu tajemníkovi KSČ zavání tahle hudba Západem.[6]
Třeba mně přišel čtrnáct dní před pražským kolem dopis z Domu kultury kovoprůmyslu na Smíchově následujícího znění: „S politováním Vám oznamujeme, že jsme nuceni Vám zrušit smlouvu, kterou jsme uzavřeli na pronájem sálu pro Městské kolo festivalu Porta 77, které se mělo konat ve velkém sále DKK. Sál je třeba uvolnit pro konání celoobvodní politické akce.“ Kam jsme se tenkrát narychlo stěhovali, si nepamatuji, ale velký sál Lucerny to ještě nebyl. Ten se stal dějištěm Pražského předkola Porty až v osmdesátých letech. Každoročně tam přišlo dva a půl tisíce diváků fandit soutěžícím kapelám, které nebyly známé ani z televize, ani z rádií, ani nevydávaly desky.
Mimochodem, z Prahy tenkrát postupovaly skupiny Brontosauři, F.O.K. (kdo by dnes hledal Lesíka Hajdovského na Portě), Pytlík Pepy Kadeřábka, Hoškova a Ebenova kapela Wyjou, Vidouc, Country expres, Grošáci. Z celé České republiky je do olomouckého finále vybráno přesně padesát kapel, tedy zhruba každá desátá z těch, co prošly krajskými koly. Kromě už zmíněných pražských formací se tu objevují brněnští Poutníci (tehdy ještě bez Křesťana) a naopak Křesťanovi Trapeři, Krakatit Kapitána Kida, chebští Rychtáři a loketští Roháči s Vojtou Kiďákem Tomáškem nebo kapela V modrém stínu Dalibora Cidlinského dnes už staršího.
O Portě 77 už se píše i v celostátním tisku, spíš kratší zprávy, ale Mladý svět věnuje festivalu několik stran. Už to není setkání v nějakém zapadlém sálku, ale sebevědomý festival s předkoly ve všech krajích a se závěrem v zaplněné olomoucké sportovní hale.
Na jihomoravském krajském kole se objevila úžasná kapela. Byla z Gottwaldova (tušíte, co to bylo za město?), hrála velmi moderní folk a krásně jim to zpívalo. Jméno: AG Flek. Pro mě to byl jasný favorit nejen pro postup, ale i pro nějaké ocenění v Olomouci. Krajské poroty byly tehdy poskládány tak, že přijeli dva zástupci ústředního štábu, zbytek poroty tvořili domácí. V Brně bylo dost dobrých skupin a porotci je dobře znali. Prosadit na postup kapely z periferie kraje se mi v porotě nepodařilo. Naštěstí AG Flek poslal také skladby do autorské soutěže a tu ve finále s přehledem vyhrál. A další rok už si jel do Olomouce i pro portu Interpretační.
Stranické a další orgány Portu ve městě milostivě přijaly s jednou zásadní výhradou. Diváci měli zakázáno tábořit na celém okrese Olomouc. Pokud by tenhle absurdní požadavek chtěl někdo opravdu splnit, musel by po skončení večerního koncertu ujít nějakých pětadvacet kilometrů za hranice okresu. Kontrola zákazu ale nebyla moc důsledná. Přímo v centru města v parku Flora Olomouc trampové posedávali, zpívali, recitovali, hráli hry, prostě bydleli. Nikdo je překvapivě ani v noci nevyháněl. Před večerními koncerty se vždycky zvedli a průvodem došli do sportovní haly.
PORTA 77 – VÝSLEDKY
INTERPRETAČNÍ PORTY
Brontosauři (Praha)
Pytlík Pepy Kadeřábka (Praha)
Slzy (Praha)
Variace (České Budějovice)
V modrém stínu (Frýdštejn)
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
Bobři (České Budějovice)
Wyjou (Praha)
Roháči (Loket)
Country expres (Svitavy)
Topas (Pardubice)
Verumka (Kadaň)
Zvonky (Praha)
UZNÁNÍ POROTY
Vyprahlo (Lysá nad Labem)
Dostavník (Olomouc)
Sasanky (Ústí nad Labem)
Duha (Mirošovice)
Nezmaři (České Budějovice)
Vidouc (Praha)
Vodáci (Pardubice)
ZLATÉ PORTY
Fešáci (Praha)
Volupsije (Jablonec nad Nisou)
Stopa (Pardubice)
Kantoři (Hradec Králové)
František Nedvěd a Jan Nedvěd (Praha)
Fronta před vstupem do sportovní haly byla hodně dlouhá. Diváci se sami starali o pohodový vstup.
Sledovat ostatní bylo dobrou tradicí těch let. Nehrající muzikanti seděli pod jevištěm i na něm, aby viděli a slyšeli konkurenci.
Typický noční snímek z redakce Portýra. Zapomeňte na dnešní počítačové programy. Články se psaly na stroji a vlepovaly do makety, titulky se ručně slepovaly z vystřižených písmenek. Šéfredaktor Kobra ukazuje, kam přijde titulek. Snímek je poněkud netypický, protože na stole je pouze jedna láhev rumu.
Rychtáři z Chebu – jeden z pilířů tehdejší trampské klasiky.
Foto na této stránce Archiv časopisu FOLK & COUNTRY.
