Porta 71
Karviná 17. – 19. 9.
Hostomice 9. 10.
Prošlapaný boty, pingl, tulácká hůl
a na jazyku noty a pod pažema sůl
a cesta, která mluví a říká: jenom pluj,
a žlutý pero žlůví, jó, to je život můj.
(Wabi Daněk: Mávej)
PROČ NA PORTĚ NIKDY NEHRÁLY HUDEBNÍ SOUBORY DOČASNĚ UMÍSTĚNÝCH SOVĚTSKÝCH VOJSK * V ÚSTÍ TO NEPŮJDE * JAK SE ZACHRAŇUJE FESTIVAL * TADY TO NEJDE A TAM TAKY NE * CHYTÁME SE AŽ V KARVINÉ * OPOŽDĚNÝ TERMÍN V ZÁŘÍ * PORTA ŽIJE!
Bloudění v čase mezi Pražským jarem a normalizací * Hrstka nadšenců, téměř nepojízdné auto a tisíce kilometrů… * Jirka Šosvald se bál na sedadle spolujezdce. * I když to vypadá zcela nemožné, vždycky stojí za to to znova zkusit. * Trampská autorská v Hostomicích u Bíliny.
Moje žena Hanka se jednou vrátí ze svého pracoviště na Kladně. Miloval jsem ji i pro její statečnost: každé ráno ze Žižkova a až do kladenských oceláren, kde se snažila učňům cpát do hlavy matiku. Kdyby pracovala v pražské ZOO v pavilonu tlustokožců, nemusela by tak brzo vstávat. Překvapivě ty chlapce dovedla až k maturitě.
Kolega Novák prodává auto. Hmm. A chce za něj jenom šest litrů.
To už stojí za pozornost. Probíráme to vrchem a dolem, zepředu i zezadu verdikt je jasný: to auto koupíme.
29. dubna 1971 stojí auto před naším domem. No dobře, auto. Tahle věc má pro další vývoj žánru zásadní význam. To auto – Škoda 1201 – není ledasjaké. Jednak je naše první a jednak je to pohřebák. Fakt. Sice už ztratil havraní eleganci, ale černá stále viditelně prosvítá pod štětečky, špachtlemi a dřívky opravovaným novým lakem. Vyleptané křížky na sklech už chybí, délka si nezadá s americkými koráby silnic, a hlavně je to trampský bourák našich snů.
Je jaro 1971 a my začínáme připravovat Portu. Takhle to zní z počítače člověka, co pak devatenáct let dělal Portě dramaturga, strašně jednoduše, jenže jednoduchý to nebylo vůbec. Píše se třetí rok normalizace, ledacos už se zakazuje a leccos ještě prochází, aby to bylo zakázáno až později. Porta měla taky na kahánku.
Teď musím na chvíli odbočit. O Portě jsme ze začátku věděli, že je to nějaký festival v Ústí, pak jsme to viděli v televizi, za rok jsme se přijeli podívat, a pak už jsme tam hráli s kapelou. Ústecký štáb celý rok vydával pro kapely a jiné důležité lidi takovou tiskovinu, Portýr se to jmenovalo. Pak to najednou přestalo chodit, byl už čas na přihlášky a kapela mě pověřila, abych se přeptal.
Zajdu na Senovážné náměstí Maxima Gorkého 24, kde seděly všelijaké v létě 1968 vzniklé a teď už zase normalizací rozpouštěné mládežnické organizace (píše se 1971) mimo jiné Tábornická unie, která byla spolupořadatelem Porty. Tam sedí jako činovník Wabi Ryvola, známe se poměrně dlouho. Řekne mi, že Porta v Ústí nebude.
Na Portě 70 jsme s kapelou vystupovali a dost se nám tam líbilo. Tak proč to nezkusit za rok znovu už s většími zkušenostmi?
Příběh, že Porta v Ústí nad Labem skončila, má dvě verze. Ta první obecně rozšířená verze hlásá, že festival v Ústí zakázali. Což nebylo v té době nic nepředstavitelného. Ale správná verze konce Porty v Ústí nad Labem je tato: Nový normalizační ředitel ústeckého Kulturního domu pan soudruh Hašek je toho názoru, že festival by mohl pokračovat i s těmi trampy, pokud by tam společně s nimi také vystupovaly dočasně umístěné kulturní úderky sovětských vojsk. Normalizace někdy nabývala těch nejbizarnějších podob. Přítomní trampští bardi v čele s Wabi Ryvolou a Kapitánem Kidem sborově pravili, že na takovou Portu se můžou vysrat. A bylo!
Furiantsky prohodím, že tu Portu teda uděláme. Nebyl to ani tak výstřel do tmy. Měli jsme za sebou už dva ročníky několikadenního prosincového FOLK & COUNTRY FESTIVALU, proti němuž byla Porta vlastně mnohem menší akcí. Zbývá pár maličkostí: sejít se s lidmi, kteří Portu do nynějška dělali, zkontaktovat kapely, zorganizovat soutěžní předkola v krajích, udělat zběsilou propagaci, vymyslet termín, protože v tom původním červnovém se to stihnout nedá. A hlavně najít místo, kde festival bude. Je konec dubna.
Teď přichází chvíle pro náš skvělý automobil. V hloučku nadšenců, kteří ten šílený nápad zachránit Portu vzali za své, je to jediné přibližovadlo. Ze starých porťáků s námi jezdí Wabi Ryvola a Kapitán Kid (který měl zakázán vstup do ústeckého kulturního domu, takže jsme se nikdy nedostali k adresáři kapel) a někdy taky vynálezce Porty Jirka Šosvald. Pomáhá Jarda Studený ze Sokolova a brněnský novinář Fedor Ňuf Skotal, který už byl normalizátory donovinařen a hlídá teď jakousi rekreační chatu v Moravském krasu. Z netrampských kruhů je to tajemnice našeho festivalového štábu Alice a její muž Eda Světlík.
NA CESTÁCH
Byla to zvláštní a taky překotná doba. Pravidelnou posádku našeho vozu, tvoří Josef Kobra Kučera vládnoucí Portýrem a vůbec se starající o propagaci. Později se přidá skromný, podle vlastních slov nejlepší produkční na světě, Jarda Dvořák a novinářka Luďa Razimová. Na mne vybude dramaturgie. Mám nejdřív pocit, že bych mohl dělat něco užitečnějšího než tvoření programu, jednání s kapelami, organizování předkol, soustřeďování porotců a vybírání hostů, ale pak si zvyknu. A taky později ocením, že mám vlastně po šichtě, když festival začíná. Jak už jsem předeslal, v začátku i později na mě zbývá taky volant. Najezdili jsme za to horké léto desetitisíce kilometrů (a Jirka Šosvald se mi až po létech přiznal k hrůze spolujezdce před každou zatáčkou).
Typický letní den jednasedmdesátého: ráno sedám za volant, natankuju za padesátikorunu plnou nádrž a vydáváme se za tipem. Jak ubývá času, chytáme se i stébla: malé kulturáčky a plácky za nimi, koupaliště, amfiteátry a letní kina nebo jiná stráň. Tak jsme projeli Týn nad Vltavou a Strakonice, České Budějovice a Chrudimsko, Posázaví a jih Moravy, s Majkou Čechem vymýšlíme jeviště na voru na bechyňském koupališti. Skoro všude jsme dvakrát. Poprvé nadšení místních, všude elán a vymýšlení nápadů, při druhé návštěvě rozpaky, krčení rameny, bohužel obsazené termíny… Ústecká Státní bezpečnost má rychlejší a spolehlivější vozy, než je ten náš. A ti opatrnější volají do Ústí radši sami. Píše se třetí rok normalizace.
Nakonec se na poslední chvíli dohodneme s horníky, kteří nemají zapotřebí někam telefonovat, a festival se koná na začátku září v Karviné. Do termínu zbývá asi sedmnáct dní a za ty stíháme všechno, na co měl ústecký štáb v domácím prostředí celý rok. Ale podaří se a ověřujeme si, že to jde, což se nám ještě mnohokrát později hodí, protože stěhování Porty zdaleka není poslední.
PŘEDKOLA V KRAJÍCH
Mezitím uprostřed léta uspořádáme za pomoci regionálních kamarádů několik předkol. Moravské kolo je taky v Karviné, písničková hostina a potom rumová smršť. Jarda Studený zorganizuje na konec srpna západo-severočeské kolo v Kraslicích (ve stejný den se Jihočeši sjíždějí do Tábora). Poznávám plno nových a zajímavých lidí a zpívá se až do rána (dvě momentky z Kraslic: já a Wabi Ryvola v půl šesté ráno na šikmé střeše hotelu o čemsi důležitě diskutujeme, v půl desáté dopoledne všechny kapely v ladném souznění procházejí městem, společně hudou a unaveným porotcům způsobí budíček). Cestou z Kraslic náš pohřebák zvaný Harburn ochoří akutním vylágrováním motoru a je potupně odtažen do Prahy. Do Karviné se pojede vlakem. Ještě předtím je ale třeba absolvovat pražské předkolo, které organizuji já. Soutěží tu i východočeské kapely, ale nakonec přijede jediná – pardubická Stopa. Na další se nepodařilo sehnat adresy. Dvakrát nabitý kulturák na Smíchově, v noci po druhém večeru zasedá porota, ráno ještě stihnu obvolat postupující kapely a jdeme na nádraží. Porta nezahynula a začíná za dva dny. (17. – 19. září 1971.) [6]
Většinou se traduje, že Porta je nejstarší (případně nejstarší dosud existující) festival této hudby u nás. Není to pravda. Porta se poprvé konala v Ústí nad Labem 16. a 17. června 1967. Ale už v květnu téhož roku se péčí Jardy Studeného a jeho přátel poprvé ozvaly tóny Sokolovského dostavníku. I ten existuje dodnes (2025)..
Rok 1971 byl přelomovým nejen pro Portu samotnou, ale i pro nástup čerstvé muzikantské generace. Jen si průkopníci moderní trampské písně vybojovali na Portě své místo (tradicionalisté přestali z protestu už od devětašedesátého na festival jezdit), začala jim šlapat na paty další vlna kapel. Na sejšnu v Kraslicích oslovil Jarda Studený Jiřího Ryvolu a Jaroslava Velinského: Wabi a Kide, dovolte, abych vám představil Wabiho a Kida. A zpoza stolu se vynořili Stanislav Daněk a Vojtěch Tomáško.
Folkové a country kapely měly tehdy na finále festivalu jen přehlídkový večer, zatímco trampské skupiny soutěžily v samostatném večeru. V Karviné vyhrál sokolovský Plížák v čele s Wabi Daňkem, druhý byl pražský Pacifik Tonyho Linharta a třetí příčku zdolal Island Kapitána Kida.
Na předchozích ročnících se autorská porta udělovala „od stolu“, v jednasedmdesátem měla poprvé samostatný koncert. Konal se 9. října v Hostomicích u Bíliny, to aby alespoň kousek Porty zbyl Severočechům. Autorská Porta 71 se stala kořistí bratří Ryvolů (1. Wabi – To mi povídej, 2. Miki – Robinson Black, 3. Wabi – Prokletá Fordka). U diváků vyhrál Miki s Pane Bože vod tý lásky, následován Wabi Daňkem s písní Tommy a Maděrou Kapitána Kida.
Kdykoliv pozoruji, jak počítače dnes vlastně samy připravují časopis, vzpomenu si na Kobru, jak tenkrát vytvářel na festivalech Portýr. Po půlnoci se ze všech koutů začali sbíhat dopisovatelé s články, zprávami a drby (ptákovin a blábolů obsahoval tehdejší Portýr nejvíc), písařky to pečlivě přepsaly na psacím stroji a Josef Kobra Kučera (který měl v tom týmečku na starost propagaci) pak vylepoval na bílý arch, každé písmenko titulku zvlášť vystřižené. K ránu se to horko těžko stíhalo do tiskárny, ale Portýr pokaždé nakonec vyšel.
Z Porty 71 jsem nenašel z toho ročníku ani jednu fotografii. Vše probíhalo jaksi v poklusu. Teprv v dalších ročnících bylo co sbírat a archivovat. Kobra oslovoval spřátelené kreslíře humoru a vůbec známé výtvarníky a Porta měla skvostné plakáty nebo keramické označení muzikantů.
PORTA 71 – VÝSLEDKY
TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Plížák (Sokolov)
Pacifik (Praha)
Island (Ústí nad Labem)
FOLK A COUNTRY – ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
C & K Vokál (Praha)
Taxmeni (Praha)
Sepie (Praha)
Berani (České Budějovice)
Tuláci (Kuřim)
Plavci (Bochov)
Atropa belladonna (Lovosice)
Příboj (Brno)
Helena Maršálková (Pacifik)
Kapitán Kid (za píseň Žádám)
AUTORSKÁ TRAMPSKÁ SOUTĚŽ (Hostomice nad Bílinou)
1. Wabi Ryvola – To mi povídej
2. Miki Ryvola – Robinson Black
3. Wabi Ryvola – Prokletá Fordka
Divácké hlasování:
Miki Ryvola – Pane Bóže vod tý lásky zachraň nás
Wabi Daněk – Tommy
Kapitán Kid – Maděra
glosa
Občas si vzpomenu na beznaděj a ty stovky zbytečně najetých kilometrů při hledání nového místa pro Portu. V Ústí ad Labem být už nemohla a když ano, tak jedině s hudebními soubory sovětských vojsk, umístěných na našem území. (Děsím se, až někdo zcela mladý vysloví otázku: A proč vlastně nemohla?) Mohli jsme si ušetřit to kodrcání po českých a moravských vlastech a nastěhovat Portu do Prahy. Měli jsme tam zázemí v Malostranské besedě, zkušenosti s pořádáním FOLK & COUNTRY FESTIVALU, který byl mnohem větší než Porta. A měli jsme i na pražských úřadech a institucích stále ještě pár nenormalizovaných přátel a příznivců. Zákazy by v Praze nepřicházely nebo až v pozdějších letech. A media i gramofirmy to tu měly přes ulici.
Ale to cestování od zákazu k zákazu (mnohdy ani nevyslovovanému) vedlo k otužilosti i zatvrzelosti pořadatelů muzikantů i diváků, schopných to nevzdávat ani ve zdánlivě bezvýchodné situaci. A taky bychom nepoznali tolik krásných míst a tolik báječných lidí, kteří se pro tu myšlenku zapálili a šířili ji dál na svých dalších festivalech a ve svých klubech.
V tom fofru příprav jsme propagaci prováděli rozesíláním koresponďáků a článečkem v Táborovém ohni Mladého světa. Ale plakát na festival musí být!
Na pražské předkolo, které bylo nakonec dva dny před zahájením národního finále, se plakát stihl. V dalších ročnících už v Praze soutěžilo kolem sedmdesáti kapel.
Součástí Porty byla i samostatná autorská soutěž. Konala se v Hostomicích u Bíliny (případně nad Bílinou), jaksi na protest proti tomu, že „velká“ Porta na severu Čech být nemohla. S nápadem přišli trampové z kapely Střepy ze sousední obce Světec, z nichž někteří se pak stali členy Krakatitu Kapitána Kida.
Tečkou za ročníkem 1971 byla přehlídka v pražské Lucerně, kterou pořádal FOLK & COUNTRY KLUB pod patronací Mladého světa.
Jak jsme stíhali propagační tisky v šibeničních termínech, když normálně se v Praze čekalo na plakát i dva měsíce? V tiskárně v Holečkově ulici pracoval kamarád (taky partner Zuzany Michnové) Luboš a zázraky se odehrávaly skoro na počkání.
